Putování za halasi csipke
23 dubna 2012
Jaro bývá každoročně obdobím putování za krajkou. V různých zemích se konají krajkářské festivaly a místní paličkářky a šitokrajkářky se chlubí svými novými výtvory, které za dlouhých zimních večerů vytvořily. Týden po německém kongresu vyrážíme opačným směrem a na jih, do Maďarska. Oblast okolo města Kiskunhalas je proslulá zejména tradiční šitou krajkou. Snově jemnou, úžasně propracovanou a neuvěřitelně pracnou…. Doporučuji vám zadat si do kteréhokoliv vyhledávače heslo HALASI CSIPKE a uvidíte nevídané.
Do Kiskunhalase jezdíme touto dobou několik let, já sama jsem zde byla potřetí a musím konstatovat, že celá akce má velmi klesající úroveň. Při mé první návštěvě byla součástí slavností mezinárodní tématická soutěž a festival hostil každoročně jednu zahraniční delegaci, jejíž velká ústřední výstava byla ozdobou. K tomu prodejní stánky a doplňkové výstavky dalších zahraničních účastníků, přednášky v muzeu a jiná lákadla.
V letošním roce , v roce 110. oslav místní krajky, hlavní zahraniční host chyběl, což je, vzhledem k výročí, pochopitelné. Chyběly ale i maďarské krajkářky, chyběl Tibor Kovács a zahraniční účast se zcvrkla na naší a lepoglavskou skupinku. Soutěžní práce s noblesou vystřídaly ukázky zahraničních regionálních a tradičních krajek. Všechny nashromážděné a zaslané exponáty byly krásně nainstalované v hlavním sále muzea a nejen tady. Péče o tradici je zde vidět na každém kroku. Prodavačky v recepci mají jednotné zelené uniformy, upomínkové předměty s motivy krajek jsou na pultě a můžete si zakoupit i okrajkované poštovní známky. Závist není hezká vlastnost, ale prostor krajkářského muzea i přilehlý park Maďarkám opravdu a velmi závidíme. Už vidím, jak máme v jednom křídle budovy pokojíky pro studenty, v parku se tvoří, v sále vystavují závěrečné práce a z hlavních vstupních dveří vycházejí manekýny při módní přehlídce…. Jéje, to by byla krása, to bychom si to užily….
Jenže, je to sen a naše víkendová realita se k němu mnoho nepřibližuje. Máme za sebou přes 700km jízdy, chceme večeřet a natáhnout ztuhlé nohy. Nastává ostrý souboj s maďarsky hovořícími ubytovateli, marné dohledávání klíčů od budovy i pokoje a do posledního momentu nevíme, zda nespinkáme v autě. Kdybychom nebyly tak daleko a nepadal soumrak, kufr vozu neotvíráme, ale naopak nasedáme a bereme dráhu. Ráno je vždy moudřejší večera, uvidíme. A viděly jsme…. Vykládáme přivezené poklady, instalujeme naši výstavku a maďarské účastnice přehlídky se zcela bez zábran noří do přepravek s pomůckami a exponáty, otevírají víka krabic s krajkami a fotografují.
Po našich negativních reakcích s údivem odcházejí… Oskara za drzost získává dáma, tedy to je odvážný titul, která připravený sloupec podvinků pečlivě přebere, vytřídí a v nestřeženém okamžiku víc jak 20 sad vkládá do papírové mošničky a mizí… Když ji zadržíme, popuzena vrací nasyslené předlohy a se vztyčenou hlavou hrdě odchází. My bychom lezly kanálem. Její svérázné konání pochopíme až v momentě, kdy zjistíme, že i salámy v hypermarkertu mají bezpečnostní kódy…..
Právě v tento okamžik padá zcela zásadní rozhodnutí. Večer balíme, ráno koupíme klobásky a papriku a hurá domů. Obohaceny o zážitky a o několik maďarských slov se vracíme o den dřív, opět přes 700 kilometrů, ale DOMŮ. Krajkářky po celé Evropě tvoří jakousi milou a vstřícnou komunitu. Oázu sounáležitosti a řemeslné pospolitosti. Svět laskavého zájmu a profesionální solidarity. Je s podivem, že krajkářky, které s láskou vytvoří fenomenální jemnou krásu halaské krajky, umí zmuchlat a sežmoulat práci jiné kolegyně. A nevadí jim, v rámci vlastního průzkumu, roztahovat vazby cizích šperků. Iva Prošková říká, že krajka vydrží víc než si myslíme. Má pravdu, vydrží hodně…. Máme za sebou poučný víkend a i takové je třeba prožít.
Už proto, že víme, že BAMUT není babička od mamuta, ale bavlna …. Až doma v překladači zjišťuji, že ani já nejsem vševědoucí, není to bamut ale pamut. Bavlna je to však určitě….
Jaro bývá každoročně obdobím putování za krajkou. V různých zemích se konají krajkářské festivaly a místní paličkářky a šitokrajkářky se chlubí svými novými výtvory, které za dlouhých zimních večerů vytvořily. Týden po německém kongresu vyrážíme opačným směrem a na jih, do Maďarska. Oblast okolo města Kiskunhalas je proslulá zejména tradiční šitou krajkou. Snově jemnou, úžasně propracovanou a neuvěřitelně pracnou…. Doporučuji vám zadat si do kteréhokoliv vyhledávače heslo HALASI CSIPKE a uvidíte nevídané.
Do Kiskunhalase jezdíme touto dobou několik let, já sama jsem zde byla potřetí a musím konstatovat, že celá akce má velmi klesající úroveň. Při mé první návštěvě byla součástí slavností mezinárodní tématická soutěž a festival hostil každoročně jednu zahraniční delegaci, jejíž velká ústřední výstava byla ozdobou. K tomu prodejní stánky a doplňkové výstavky dalších zahraničních účastníků, přednášky v muzeu a jiná lákadla.
V letošním roce , v roce 110. oslav místní krajky, hlavní zahraniční host chyběl, což je, vzhledem k výročí, pochopitelné. Chyběly ale i maďarské krajkářky, chyběl Tibor Kovács a zahraniční účast se zcvrkla na naší a lepoglavskou skupinku. Soutěžní práce s noblesou vystřídaly ukázky zahraničních regionálních a tradičních krajek. Všechny nashromážděné a zaslané exponáty byly krásně nainstalované v hlavním sále muzea a nejen tady. Péče o tradici je zde vidět na každém kroku. Prodavačky v recepci mají jednotné zelené uniformy, upomínkové předměty s motivy krajek jsou na pultě a můžete si zakoupit i okrajkované poštovní známky. Závist není hezká vlastnost, ale prostor krajkářského muzea i přilehlý park Maďarkám opravdu a velmi závidíme. Už vidím, jak máme v jednom křídle budovy pokojíky pro studenty, v parku se tvoří, v sále vystavují závěrečné práce a z hlavních vstupních dveří vycházejí manekýny při módní přehlídce…. Jéje, to by byla krása, to bychom si to užily….
Jenže, je to sen a naše víkendová realita se k němu mnoho nepřibližuje. Máme za sebou přes 700km jízdy, chceme večeřet a natáhnout ztuhlé nohy. Nastává ostrý souboj s maďarsky hovořícími ubytovateli, marné dohledávání klíčů od budovy i pokoje a do posledního momentu nevíme, zda nespinkáme v autě. Kdybychom nebyly tak daleko a nepadal soumrak, kufr vozu neotvíráme, ale naopak nasedáme a bereme dráhu. Ráno je vždy moudřejší večera, uvidíme. A viděly jsme…. Vykládáme přivezené poklady, instalujeme naši výstavku a maďarské účastnice přehlídky se zcela bez zábran noří do přepravek s pomůckami a exponáty, otevírají víka krabic s krajkami a fotografují.
Po našich negativních reakcích s údivem odcházejí… Oskara za drzost získává dáma, tedy to je odvážný titul, která připravený sloupec podvinků pečlivě přebere, vytřídí a v nestřeženém okamžiku víc jak 20 sad vkládá do papírové mošničky a mizí… Když ji zadržíme, popuzena vrací nasyslené předlohy a se vztyčenou hlavou hrdě odchází. My bychom lezly kanálem. Její svérázné konání pochopíme až v momentě, kdy zjistíme, že i salámy v hypermarkertu mají bezpečnostní kódy…..
Právě v tento okamžik padá zcela zásadní rozhodnutí. Večer balíme, ráno koupíme klobásky a papriku a hurá domů. Obohaceny o zážitky a o několik maďarských slov se vracíme o den dřív, opět přes 700 kilometrů, ale DOMŮ. Krajkářky po celé Evropě tvoří jakousi milou a vstřícnou komunitu. Oázu sounáležitosti a řemeslné pospolitosti. Svět laskavého zájmu a profesionální solidarity. Je s podivem, že krajkářky, které s láskou vytvoří fenomenální jemnou krásu halaské krajky, umí zmuchlat a sežmoulat práci jiné kolegyně. A nevadí jim, v rámci vlastního průzkumu, roztahovat vazby cizích šperků. Iva Prošková říká, že krajka vydrží víc než si myslíme. Má pravdu, vydrží hodně…. Máme za sebou poučný víkend a i takové je třeba prožít.
Už proto, že víme, že BAMUT není babička od mamuta, ale bavlna …. Až doma v překladači zjišťuji, že ani já nejsem vševědoucí, není to bamut ale pamut. Bavlna je to však určitě….
Žádné komentáře to “Putování za halasi csipke”