Když dva dělají totéž
28 srpna 2012
KISKUNHALAS – KECSKEMÉT
Dvě maďarská města, dvě krajkářské oblasti, dva svátky krajky, dvě místní události. Obě dvě jsme v letošním roce navštívily …
O festivalu v Kiskunhalasi jsem psala v dubnovém příšpěvku. Také o jeho celkové atmosféře, našem rozladění i o zcela nezvládnuté organizaci. Prostě a jednoduše, nikdy více. O druhé akci, z předchozího týdne, vám chci poreferovat právě teď. Naše dvoučlenná delegace – složení Jolana a já – odjížděla do Kecskemétu poučena minulými festivaly a připravena zdolat veškeré úklady a nástrahy. Těšily jsme se na příjemnou a klidnou pracovní dovolenou a nikdo nám ji nezkazí, to tedy ne. Dlouhá cesta po rozpálené dálnici naše odhodlání stupňuje. Dorážíme na místo. Ouha, vstupní dveře uzamčené a nikde nikdo. Starý bezzubý pán žasne a cosi vykládá pro nás zcela nesrozumitelnou maďarštinou. A sakra, je to tu zase ….
Omyl, chyba lávky. Pouze jsme zazvonily u dveří z opačné strany areálu. Vše je zažehnáno, následuje vřelý vítací ceremoniál se všemi známými, pokojíček s postýlkou, sprcha a společná večeře…. Pak už jen a jen samá pozitiva. Dokonalý servis v rámci možností, přeochotní hostitelé, prostorný klimatizovaný sál. Pravidelný přísun potravy, kávička, zmrzlinka. Návštěva divadla, radnice i hezkého regionálního muzea. Pravidelné dopolední a odpolední prezentační předvádění techniky, výstavky všech zúčastněných zemí. Jednoduše řečeno,vše v pravý přesně určený čas a vždy na pravém, předem dohodnutém místě….
S ostatními delegacemi se známe z rozličných evropských krajkářských setkání. Také s výrobky a ukázkovými pracemi jednotlivých spolků nebo krajkářek samotných. Nic neobvyklého, mnoho vystavených deček vidíme již po několikáté. Úmyslně říkám DEČEK. Jednoznačně vedou a vlastně nic jiného kolem sebe nevidíme. Dečky, dečky, dečky …
Na modrém podkladu panelů se státy prolínají v ucelenou směs bílých prostírek rozličných velikostí, tvarů, materiálů a pojetí. NIC VÍC – NIC MÉNĚ.
A mezi tím vším naše veselá barevná oáza
Jsme prostě jiné, neobvyklé, netradiční. Stejně tak i jakákoliv naše instalace v kterékoliv evropské krajkářské oblasti. Budíme náležitou pozornost návštěvníků, ale zejména kolegyň ve vedlejších kójích. Fotografují, zkoumají materiály, hodnotí nápaditost a žasnou. Materiály vozíme ze stejných míst, kde jsme se společně potkaly. Ony, na rozdíl od nás, nevrší barevná klubka do mošniček, nenechají se jimi inspirovat. Tedy ne do doby, dokud nevidí naše zrealizované kreace. Pak zavládne panika, vyptávání, odkazy na stejného, jimi přehlédnutého, dodavatele. Jojo, bílá krajka je skvostná, tradiční a má svou platnost. Jenže takový červený hedvábný klobouk, to je něco … Užíváme si zaslouženého obdivu, velmi příjemné dovolené a je nám celkově moc fajn.
Tady vidíte, že když dva dělají totéž, není to vždy stejné. Stejně jako u krajky. Vymyslím nový soubor, udělám ilustrační krajky a ostatní krajkářky upaličkují své vlastní kopie. Tak, jak ony pochopily můj návod a tak, jak jim dovolí jejich znalost techniky. Někdy sama žasnu, co vzniklo a někdy si sedám na pozadí, jak velká krása se zrodila.
Milí Evo a Istváne, děkujeme vám oběma za velmi příjemné dny.
Pokud se váš festival stane tradicí, počítejte prosím s naší účastí.
K vám se s chutí a rády opět vrátíme …
KISKUNHALAS – KECSKEMÉT
Dvě maďarská města, dvě krajkářské oblasti, dva svátky krajky, dvě místní události. Obě dvě jsme v letošním roce navštívily …
O festivalu v Kiskunhalasi jsem psala v dubnovém příšpěvku. Také o jeho celkové atmosféře, našem rozladění i o zcela nezvládnuté organizaci. Prostě a jednoduše, nikdy více. O druhé akci, z předchozího týdne, vám chci poreferovat právě teď. Naše dvoučlenná delegace – složení Jolana a já – odjížděla do Kecskemétu poučena minulými festivaly a připravena zdolat veškeré úklady a nástrahy. Těšily jsme se na příjemnou a klidnou pracovní dovolenou a nikdo nám ji nezkazí, to tedy ne. Dlouhá cesta po rozpálené dálnici naše odhodlání stupňuje. Dorážíme na místo. Ouha, vstupní dveře uzamčené a nikde nikdo. Starý bezzubý pán žasne a cosi vykládá pro nás zcela nesrozumitelnou maďarštinou. A sakra, je to tu zase ….
Omyl, chyba lávky. Pouze jsme zazvonily u dveří z opačné strany areálu. Vše je zažehnáno, následuje vřelý vítací ceremoniál se všemi známými, pokojíček s postýlkou, sprcha a společná večeře…. Pak už jen a jen samá pozitiva. Dokonalý servis v rámci možností, přeochotní hostitelé, prostorný klimatizovaný sál. Pravidelný přísun potravy, kávička, zmrzlinka. Návštěva divadla, radnice i hezkého regionálního muzea. Pravidelné dopolední a odpolední prezentační předvádění techniky, výstavky všech zúčastněných zemí. Jednoduše řečeno,vše v pravý přesně určený čas a vždy na pravém, předem dohodnutém místě….
S ostatními delegacemi se známe z rozličných evropských krajkářských setkání. Také s výrobky a ukázkovými pracemi jednotlivých spolků nebo krajkářek samotných. Nic neobvyklého, mnoho vystavených deček vidíme již po několikáté. Úmyslně říkám DEČEK. Jednoznačně vedou a vlastně nic jiného kolem sebe nevidíme. Dečky, dečky, dečky …
Na modrém podkladu panelů se státy prolínají v ucelenou směs bílých prostírek rozličných velikostí, tvarů, materiálů a pojetí. NIC VÍC – NIC MÉNĚ.
A mezi tím vším naše veselá barevná oáza
Jsme prostě jiné, neobvyklé, netradiční. Stejně tak i jakákoliv naše instalace v kterékoliv evropské krajkářské oblasti. Budíme náležitou pozornost návštěvníků, ale zejména kolegyň ve vedlejších kójích. Fotografují, zkoumají materiály, hodnotí nápaditost a žasnou. Materiály vozíme ze stejných míst, kde jsme se společně potkaly. Ony, na rozdíl od nás, nevrší barevná klubka do mošniček, nenechají se jimi inspirovat. Tedy ne do doby, dokud nevidí naše zrealizované kreace. Pak zavládne panika, vyptávání, odkazy na stejného, jimi přehlédnutého, dodavatele. Jojo, bílá krajka je skvostná, tradiční a má svou platnost. Jenže takový červený hedvábný klobouk, to je něco … Užíváme si zaslouženého obdivu, velmi příjemné dovolené a je nám celkově moc fajn.
Tady vidíte, že když dva dělají totéž, není to vždy stejné. Stejně jako u krajky. Vymyslím nový soubor, udělám ilustrační krajky a ostatní krajkářky upaličkují své vlastní kopie. Tak, jak ony pochopily můj návod a tak, jak jim dovolí jejich znalost techniky. Někdy sama žasnu, co vzniklo a někdy si sedám na pozadí, jak velká krása se zrodila.
Milí Evo a Istváne, děkujeme vám oběma za velmi příjemné dny.
Pokud se váš festival stane tradicí, počítejte prosím s naší účastí.
Žádné komentáře to “Když dva dělají totéž”