A je po prázdninách – skoro …

Nic neletí rychleji než čas o prázdninách. Párkrát se vyspíte a jsou v čudu. I ty letošní. Posledních pár dnů a zpátky do lavic. Teda jak kdo. Někdo už dávno po dovolené pracuje, jiný dovolenou ještě neměl a ten třetí, tak ten si ji nestihne vybrat vůbec…..  Já se pohybuji kdesi mezi, tak napůl cesty. Mé prázdniny jsou každoročně pracovní, výukové a tím pádem i dovolenkové. Doma nejsem a přitom makám.

Po návratu z Vamberka rychle odevzdávám zručným grafičkám z nakladatelství Grada podklady pro novou učebnici, v pořadí již třetí a spolu s dalšími lektorkami se přesouvám na dva týdny do Krkonoš. Vítá nás Poniklá, Desatero řemesel a další doprovodné akce, které jsme si pro účastníky výukového setkání s řemesly připravily.

Dopolední i odpolední výuka různých řemesel, výstavy výsledků a píle účastníků, vycházky do okolí až ke kouzelné studánce. A také každý týden módní přehlídky prací a vlastně také píle lektorek i jejich žákyň v pražských kurzech. To je vždy velká taškařice. Společně si hodinu běhání po schodech místní školy užíváme. A máme úspěch. Tak velký, že  pořádáme třetí – jaksi bonusovou-  nedělní přehlídku také pro veřejnost, při ponikelské pouti. Na valníku, před muzeem. Takové malé milé „slunce – seno“. Letos doslova. Puňťa praží o 106 a dvě první kolekce tvoří batikované bundy. Místní modelky zvedají hozenou rukavici, zahrabou v uskladněných zimních věcech a vybíháme na molo, tedy na valník, v rukavicích, šálách a v kulichu. Došlo i na kozačky. Na slunci bylo přes 40 ……  Vždyť říkám, jedna velikánská taškařice.

Po dvou týdnech rychle do Prahy, přebalit, vyprat, poplatit složenky, překontrolovat korekturu a hupky – šupky do rychlíku. Následuje dlouhý přesun do Vsetína a měním Krkonoše za Beskydy. V Kychové jsem, na rozdíl od Poniklé, pouze jediná lektorka. Já a brouci. Ne, že by byly v domečku zvířátka, to ne, ale jsou tématem týdenního semináře. V pondělí jsou děvčata zdrženlivá, některá se nelibě tváří, Milena zcela a zásadně protestuje. Pánem a vládcem jsme já a jsem krutě neoblomná. Povinně bude brouka pitvat na prvočinitele každá. Ochránci zvířat, klidně čtěte dál, nikomu jsme neublížily. Listujeme několika knihami a nic po lukách nelovíme. Na celé čáře vedou “ síťnatky “ . To jsou fakt úžasní tvorové. Spíš mini – tvorové. Vlastně nejsou ani brouci….

Ale ke zpracování v krajce nás přímo vybízejí. Statečné zlaté jadérko ve složení Maruška – Heda – Jitka se vrhá do boje s kresbou i paličkami a výsledek je úžasný. Protestantky jim začínají závidět. Zejména, když Blanka odšpendlí svého tesaříka alpského a Gosia s Mieťou, naše kámošky z Polska, vyvěsí pod strop okřídlené létající potvory……. Jojo, není švábíček jako švábíček. A puňťa zase praží a praží ….

V neděli balím, dlouhý přesun do Prahy, překontrolovat poštu, složenky, korektura. Taky nacpat do tašky připravenou hromádku čistého oblečení, vyprat nestíhám. V pondělí ráno měním Krkonoše a Beskydy za Lužické hory. Jedu do Jiřetína pod Jedlovou ….

V místním klášteře, pod velením Pavlíny Šafusové ze sdružení Česká krajka, čeká na pět lektorek pět desítek žákyň. Na mne víc jak polovina z nich. Pro dopolední výuku jsem připravila jakýsi průřez všemi pražskými teoretickými kurzy, které během let vedu. Něco málo ze začínání i končení krajek, lístky a jejich kombinace, také dírky a jiné zdobné prvky, barevné kresby v půdicích a mnoho dalších vychytávek. Děvčata každé dopoledne makají a z mozkových závitů se kouří nám všem. I mně. V pátek už nikdo neví, kolik párů svislých a ze které strany má uchopit a kam že to vlastně sakra tu vodivou vedu. Opět si dokazuji, že úča budu pět minut po smrti. Té mé ….  Denně na odpolední výuku zůstává jen hrstka skalních, ostatní si užívají i chvilky s drátováním, pedigem a skleněnými kytkami. Dojde také na patchwork. Po obědě cukrárna, večer promítání, vycházka na hrad Tolštejn a na Jedlovou, pivo v hospodě a jiné kratochvíle.

V sobotu jsme políčkem programu třetího Tolštejnského krasodění a místních jiřetínských slavností. Děvčata ve svých vlastnoručně upaličkovaných kloboucích zdobí, jak jinak. V podvečer, v areálu místního lesního divadla, opět módní přehlídka. Aby jiřetínští a jejich přátelé a přátelé přátel viděli, jak jsme krásné, neodolotalné a šikovné. Luxusní závěr patří šatičkám pro OIDFU, které mnohé návštěvnice znají pouze v fotografií. Na vlastní oči je neviděly. Já měla tu možnost mnohokrát, ale musím říct, že Marcele, která je pro sobotní odpoledne oblékla, slušely nejvíc. Bezkonkurenčně….“ Tady mám kytku!“  a “ Já taky! “ Výkřiky z davu okouzlených krajkářek jsou odměnou nám všem, které jsme se podílely na šití a vlastně i na přípravě celého odpoledne. A puňťa pořád svítí ….

Tak vidíte, já jsem se neflákala. Momentálně mám tři dlouhé týdny bez důležité akce. Momentálně mám tři krátké týdny na přípravu nových kraječek pro přehlídku v Annabergu a na závěrečnou korekturu učebnice. Vždyť říkám, čas letí. Vy, které jste byly v Kychové a v Jiřetíně, umíte ilustrace u mého článku zařadit. Vy ostatní je možná pochopíte na některém podzimní krajkářském setkání. A že jich zase bude. A malá zpráva nakonec ….

…. JSEM BABČA A KONEČNĚ MÁM HOLČIČKU ….

Nezařazené